Kočování 2004

Kočování 2004
aneb
Vzhůru za stým představením

Tak a je to opět tady! Rok se s rokem sešel a je tu další, v pořadí už deváté kočování. Mixáž letošního amatérsko-sousedsko-divadelního turné je tradiční, tzn. tři „tutovky“ (rozuměj Rabí, Třeboň, Rožmberk) a jeden bonus navíc, tzn. doposud neprozkoumané a nevyzkoušené místo. Jednak proto, aby se z kočování nestala až moc velká rutina a jednak proto, že poznávat jižní Čechy zkrátka stojí za to. Dokonce i za cenu, že přijde diváků poskrovnu.

Sobota

Meeting point jsme si po klidném sobotním dopoledni vybrali tradičně. Nebylo to nikde jinde než na sympatické aralce na začátku Strakonické. Místo je to doslova strategické – než vyrazíte na dlouhou trať směr Písek či Budějky, můžete tu dotankovat, najíst se, napít, dojít si na pravidelně drhnutý záchod a šoféři vozů staršího data mají poslední možnost dobrat zásoby destilky pro případ, že by pod Cukrákem uvařili motor…
Okolo třetí jsme tedy byli všichni pohromadě a hned jsme si také oblékli zánovní kočovnická trička, tentokráte v netradiční bordó barvě a s třemi kufříky na zádech. Sestava byla následující: Věčně uřvaná Colette (Jana), prudce elegantní a vychytralý Christian (Celda), zprvu jistý, ale po hodině a půl hry na Bohnice zralý Barier (Josef), situaci zachraňující paní domu Germania (Zuzka), vroucně milující, ale také pěkně prohnaná Jacqueline (Marky), velmi, velmi, velmi nadprůměrně inteligentní masér-kinésiterapeut (Pájka), Oskar, podle kterého se celá hra jmenuje, ale který se chudák na jevišti jen mihne (Gála), nová služebná, která do hry vnese i nové světlo Charlotta (Soňa), úlisný sluha ve špatně padnoucím fraku Kotalíkovic děda Albert (Adam nebo Milhaus) a šofér, který vypadá, že neumí zařadit ani zpátečku (Adam nebo Milhaus). Pro méně chápající diváky dodejme, že Adam a Milhaus si role střídají. No a samozřejmě nemohli chybět věrní diváci-pomocníci Janča s Radkem, protože po těch letech by bylo kočování bez nich jaksi neúplné…
Kdo si podrobně prostudoval naše ramenatá záda, zjistil, že za první zastávku letošní kočovnické štace bylo vybráno podhradí hradu Rabí. Strakonická byla lehce ucpaná (dokonce i po sobotním obědě), ale po několika hodinách netrpělivého vyhlížení se za horizontem konečně vyhoupla důstojně vyhlížející věž největší české zříceniny. Suverénně jsme tedy zaparkovali na náměstí u kašny a šli dohadovat nezbytné podrobnosti s naším starým známým, bodře vyhlížejícím kastelánem. Po přátelském stisku rukou jsme společně vzhlédli k obloze a bylo jasné, že dnes večer budeme hrát pod střechou v konírně. Pro jistotu, protože slejvák se mohl spustit skutečně každou chvíli. Z Janina bouráku jsme tedy začali pomalu tahat kulisy a z kamrlíku pod plachtou nezbytné lavice, to vše pod ostřížím dohledem orlů, sokolů, kormoránů, poštolek, vrabců a vůbec jiných ptáků, kterých je na Rabí tradičně plno. Začalo skutečně lehce poprchávat, a tak diváků příliš nepřišlo. Musíme ale dodat, že jejich řady posílili naši dva dobří známí, bývalý člen divadla Dakota Kid a major Šrumm v jedné osobě Radovan Kautský alias Říha a též věrný divák a oddaný správce sítě Jirka Grohmann alias Gromko.
Konírna je naštěstí útulná, s místy k sezení je to podobné, což nakonec budilo velmi příjemný dojem plného „sálu“. Na to, že jsme hráli Oskara teprve potřetí, dopadlo představení kupodivu dobře (dodejme, že tomu tak vždy nebývá, viz Kočování 1999 – Hluboká).

Neděle

Na dnešní den jsme měli nachystanou jednu novinku. Na Rabí jsme zůstávali s tím, že si večer představení zopakujeme (doposud jsme nikdy dvě představení na jednom místě nehráli). Měli jsme totiž den volna, a tak pilnější část souboru přehlasovala tu línější. Jinými slovy než se od rána do noci válet u vody či pít pivo v Čepicích, můžeme se válet u vody či pít pivo v Čepicích od rána do cca 17 hodin a pak se odebrat znovu na hrad. Nakonec se toto rozhodnutí ukázalo jako velmi prozřetelné. Počasí bylo totiž celý den nádherné, hráli jsme pod širým nebem a představení, které se mimořádně povedlo, přihlíželo přes stovku takřka woodstockově naladěných diváků! Po představení jsme se přesunuli do proslulé čepické hospody, kam by mimochodem mnozí z nás trefili i s šátkem na očích. Osvěžit se tam chodíme už léta. Pivo tam má říz ostrý jako břitva, utopenci výborný šmak a fernet či rum neobyčejně dlouhý chuťový ocas. Když se k tomu přidá dobrá nálada a neméně dobře naladěná kytara (která letos bohužel chyběla), strávíte tu večer, na který pak vzpomínáte celý rok. Samozřejmě kolem třetí ráno je obvykle šmytec. Biologické hodiny místní výčepní tikají přesně, a tak nás začne jednoho po druhém nekompromisně lifrovat ven. Obvykle tedy následuje veselý přesun do nedalekého lomu, kam je mimochodem vstup přísně zakázán kvůli padajícím kamenným blokům. Přesto nás to tam rok co rok táhne znovu – člověk tu totiž skutečně spí jako zabitý…
Pro upřesnění ještě musíme dodat, že během dnešního slunného dne jsme se nejen váleli u řeky, pili pivo a hltali párky s hořčicí a klobásky na přepáleném tuku, ale též hráli volejbal a pétanque, hezky česky koulenou.

Pondělí

Dnes nastal zvláštní, pro naše divadlo vskutku historický den. Po devíti letech hraní jsme před sebou měli jubilejní sté představení. Z povznesené nálady nás naštěstí ihned po probuzení dostal JOsef, který ještě s ospalky v očích prohlásil, že nemá klíčky od auta a že je asi včera od někudy jaksi vytrousil. Poctivá rojnice našich těl je po chvíli zaplať pánbů objevila na zarostlém svahu pod silnicí. Zažehnali jsme tím nebezpečí pěšího přechodu do Březnice, které se nad naší expedicí začalo temně vznášet.
Snídali jsme hodně a vydatně, čekal nás totiž dlouhý přesun do neznámého a neprobádaného kraje. Zámek Březnice byl daleko a nikdo nedokázal odhadnout, zda v té divočině bude možné sehnat nějaké jídlo. Naše obavy naštěstí trošku rozptýlil hodně zmatený řidič omlácené stodvacítky. Celý zpocený se snažil vycouvat od cukrárny, ale po dvou metrech podivných manévrů narazil do cedule se zmrzlinou s takovou razancí, že si proděravěl nádrž a zbytek napajcovaného benzínu mu vytekl na dlažbu. Rozhodně odsuzujeme jakoukoliv škodolibost, ale tato scéna á la Natoč to! nám udělala upřímnou radost.
Naše nejhorší předpovědi ohledně nebezpečného kraje „hic sunt leones“ se naštěstí nenaplnily. Asi po dvou hodinách jízdy jsme objevili příjemně vyhlížející motel s výstavním jídelním lístkem. Najedli jsme se do plnosyta (přesně tak, jak se praví v jednom rčení) a pokračovali dál. Do Březnice jsme nakonec dorazili všichni a v pořádku. Obloha byla taková všelijaká, přesto jsme začali agitovat. Okolo nádherného zámku byl neméně nádherný zámecký park a my dlouho odolávali pokušení projet si ho frajersky v kočáře. Kočí ale vypadal hodně podivně a my si ho při představě splašeného dostavníku řítícího se platanovou alejí směr vodní příkop prošli raději po svých.
Diváků přišlo zhruba dvacet, počítaje mezi ně i Dřeje, který si to přifrčel svým nesmrtelným trabantem ročník ´68. Nervozitu z nastávajícího jubilejního představení jsme ze sebe brzy setřásli a neohroženě rozhrnuli pomyslnou oponu. V půli hry ale začalo opět pršet. Poté, co nás diváci podrželi, přesunuli jsme se spolu s kulisami do krásně suchého podloubí, kde byla kupodivu i zajímavá akustika. Představení se nakonec velmi líbilo. Především jedné zhruba osmdesátileté lady v první řadě, která se při zvláště povedených scénách upřímně bavila a svou holí vytrvale trápila zámeckou dlažbu.
Navečer jsme se pak přesunuli do JOsefova statku ve Varvažově, kde se rožnilo maso, čepovalo pívo a zhruba čtyři hodiny nepřetržitě vyprávěly vtipy. Taky jsme si Celdovým foťákem fotili oční duhovky a bůh ví co ještě, zkrátka užívali jsme si takový obyčejný pondělní večer…

Úterý

Ráno se nám vůbec, ale vůbec nechtělo vstávat. Kočování je ale holt občas i dřina, takže jsme se nakonec z pelechů vyhrabali, vzorně po sobě uklidili a vyrazili směr Rožmberk. Obloha byla opět nehezky zamračená a žádnou opalovačku rozhodně nevěstila. Pro tradiční oběd „on dz roud“ jsme si tentokrát vybrali státní zámek Lnáře, podle místních análů místo, kudy vedla demarkační linie. Po druhé světové válce se tu údajně setkali ruští a američtí jenerálové, aby se poradili, kudy dál. To my jsme se ostatně chtěli poradit také, a tak jsme vyskákali z aut, připraveni mírně narušit nevzrušivě ubíhající restaurační nudu a naladit ji na ten správný tón (což se divadelnímu spolku Bez dozoru obvykle podaří na výbornou). Nejdříve jsme svými dobře míněnými dotazy vykolejili mladého pikolíka do té míry, že Pájku zlil od hlavy k patě sodovkou s bublinkami a následně dorazili personál objednáním deseti dětských porcí svíčkové a smažáku. No nekupte to, když ceny jsou tak výborné, porce relativně velké a občanku po vás nikdo nechce!
Na Rožmberk jsme dorazili už za deště, jak jinak. Jelikož jsme ale už loni hráli v průjezdu, ač na nádvoří lilo jako z konve, agitku jsme přesto rozběhli na plné obrátky. Kastelán si sice cosi mručel pod vousy a vůbec vypadal na člověka, kterému nějaké divadlo akorát zabírá čas, my už ale do průjezdu začali tahat lavice a po pravdě řečeno jsme si ho ani moc nevšímali. Nakonec rezignoval a zalezl do své budky, pořád opakujíc, že neví, jak to dopadne, že on by radši nehrál atd. (alespoň trošku soudnosti tedy měl, jako herec by asi ve světě příliš neprorazil). Do útulného průjezdu se nakonec vměstnalo přibližně osmdesát diváků, převážně dětí z vodáckých táborů. Představení mělo náležitý spád a švih, který nenarušila ani skupinka natěšených nočních turistů s poměrně vyžilou bílou paní, která se v půlce hry drala skrze obecenstvo na noční prohlídku.

…zde vyprávění z letošního kočování končí, protože si kronikář musel sbalit svých pět švestek a odjet do Prahy. Divadelní ansámbl hrál následující den ještě v Třeboni, ale podle samotných účinkujících představení nepřesáhlo vysoko nasazenou laťku, kterou Oskar nasadil na Rabí a Rožmberku.

-Adam-